"Vzdálení a blízcí" - Avantgardní židovská hudba

Novinka v programové nabídce vokálního kvintetu Ensemble Frizzante.

Hostuje barytonista Lukáš Hacek.

 

PROGRAM

 

Alexander Zemlinsky: Aurikelchen

E. W. Korngold: Píseň Pierrota – árie z opery Mrtvé město
E. W. Korngold:Sechs Einfache Lieder Op. 9
 - No. 2. Nachtwanderer
 - No. 3. Das Ständchen
 - No. 4. Liebesbriefchen
 - No. 5. Das Heldengrab am Pruth
 - No. 6. Sommer

Pavel Haas: Suita pro klavír, Op. 13
 - No. 2. Con molta espressione
 - No. 3. Danza
 - No. 4. Pastorale

Pavel Haas:Sedm písní v lidovém tónu Op. 18 na básně F. L. Čelakovského
 - No. 1.  Což je víc!

 - No. 2. Dárek z lásky
 - No. 5. Přípověď

Gideon Klein: První hřích

Viktor Merz: Gott hat viele Namen (světová premiéra)
Viktor Merz: Sechs Gedichte Op. 18 aus den „Galgenliedern von Christian Morgenstern“ (světová premiéra)
 - No. 2. Der Lattenzaun
 - No. 4. Das Knie
 - No. 3. Der Seufzer
           

Hanns Eisler: 4 Stücke - Vorspruch
Hanns Eisler: Litanei vom Hauch


 

Ačkoli byl skladatel Alexander Zemlinsky (1871, Vídeň – 1942, New York) rodilým Rakušanem, celých 16 let svého života prožil v Praze, kde působil jako operní dirigent Nového německého divadla. Zemlinského rod pocházel ze Slovenska. Skladatelův otec byl katolíkem, který roku 1870 konvertoval k judaismu, skladatelova matka byla muslimsko-sefardského původu a přišla do Vídně ze Sarajeva. Alexander Zemlinsky vystudoval klavír a kompozici na vídeňské konzervatoři. Přátelil se s Arnoldem Schönbergem (ten se roku 1901 dokonce oženil se Zemlinského sestrou Mathildou) či Gustavem Mahlerem. Roku 1907 byl angažován jako Mahlerův asistent ve Vídeňské dvorní opeře, od roku 1911 do roku 1927 svázal svou životní a tvůrčí dráhu s Prahou, kde setrval i po osamostatnění Československa. Ve 20. letech vyučoval na pražské německé hudební akademii, podílel se na činnosti české sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu a jako dirigent nezřídka hostoval v České filharmonii. V roce 1938 uprchl před nacismem do USA. Zemlinského činnost v posledních letech života ochromily trvalé následky mozkové mrtvice. Drobná skladbička Aurikelchen pro ženský sbor na text německého básníka Richarda Dehmela pochází z roku 1898. Je dokladem dobového zájmu o Dehmelovu básnickou tvorbu, která svým erotickým podtextem inspirovala ke zhudebnění celou řadu moderně smýšlejících hudebních skladatelů fin de siècle.

Brněnský rodák Erich Wolfgang Korngold (1897, Brno – 1957, Los Angeles) proslul jako autor filmové hudby k řadě snímků z produkce amerického Hollywoodu. Skladatelův otec Julius Korngold vystudoval práva ve Vídni, vášnivý zájem o hudbu jej však přivedl k psaní hudebních kritik a esejí do brněnského denního tisku. Na doporučení Johannesa Brahmse pak Julius Korngold získal roku 1902 prestižní pozici hudebního referenta vídeňského deníku Neue Freie Presse. Syn Erich přišel na svět v bytě Korngoldových na Kolišti, č.p. 1. V Brně však strávil mladý skladatel pouze 4 roky. Roku 1901 se totiž celá rodina přestěhovala do Vídně. Od raného dětství byl Erich Wolfgang Korngold považován za zázračné dítě. Hrál výborně na klavír a v 8 letech složil své první skladby. Roku 1906 interpretoval své skladby před Gustavem Mahlerem, který jej označil za génia a doporučil mu studium kompozice u Alexandra Zemlinského. V 11 letech složil Erich Wolfgang Korngold balet Sněhulák (Der Schneemann), který byl proveden ve Vídeňské dvorní opeře a stal se senzací. Ve 20. letech získala mimořádný úspěch Korngoldova opera Mrtvé město (Die tote Stadt) komponovaná v letech 1916–1920, k níž pod pseudonymem Paul Schott napsal libreto skladatelův otec podle snového symbolistního románu Mrtvé Brugy belgického spisovatele Georgese Rodenbacha. Píseň Pierota ze 2. dějství opery je epizodní melancholickou a toužebnou vzpomínkou, kterou Pierot zpívá pro bujarou divadelní společnost tanečnice Marietty. Raným opusem je Korngoldův cyklus Šesti prostých písní (Sechs einfache Lieder), op. 9, který vznikl v letech 1911–1913. Navzdory faktu, že se jedná o mladistvou práci, představují jednotlivé písně mistrovské miniatury, v nichž Korngold odkazuje na německou tradici písňové tvorby tvořenou díly Schuberta, Schumanna, Hugo Wolfa a Richarda Strausse.

Židovský skladatel Pavel Haas (1899, Brno – 1944, Osvětim), bratr slavného českého herce Huga Haase, byl synem brněnského obuvníka Zimunda Haase, jehož český podnik U Zajíce nabízel zákazníkům obuv ve třech prodejnách v centru Brna. Otec své dva syny ovšem k obuvnické profesi nijak nenutil a společně s manželkou podporoval jejich umělecké sklony. Pavel studoval skladbu na brněnské konzervatoři, kde byl v letech 1920–1922 v mistrovské třídě žákem Leoše Janáčka. Ve 20. letech zaujaly jeho skladby avantgardní orientací, pro niž nacházel inspiraci u skladatelů Pařížské šestky a Igora Stravinského. Jako Žid byl Pavel Haas v době okupace internován v koncentračním táboře v Terezíně, kde se činorodě zapojil do tamějšího, nacisty tolerovaného, kulturního života. Život Pavla Haase vyhasl 17. října 1944 v jedné z osvětimských plynových komor. Pětivětá Suita pro klavír, op. 13 patří k Haasovým nejhranějším a nejznámějším skladbám. Dílo skladatel komponoval v roce 1935 pro vynikajícího brněnského klavíristu německo-židovského původu Bernarda Kaffa. Brilantní stylizace klavírního partu zaručila dílu velice příznivý ohlas při jeho premiéře na zahraničním koncertu Klubu moravských skladatelů roku 1936 ve Vídni. V písňovém cyklu na slova F. L. Čelakovského Sedm písní v lidovém tónu, op. 18 z ledna 1940 se Haas pokusil o spojení lidově prostých melodií s rytmicky a harmonicky moderně koncipovaným klavírním doprovodem.

Tragický osud Pavla Haase sdílel rovněž Gideon Klein (1919, Přerov – 1945, Fürstengrube), který zahynul v pouhých 26 letech v koncentračním táboře Fürstengrube nedaleko Osvětimi. Své hudební nadání měl možnost zdokonalovat na pražské konzervatoři, kde studoval hru na klavír u Růženy Kurzové a posléze na mistrovské škole u Viléma Kurze. Paralelně poslouchal přednášky z hudební vědy na filozofické fakultě Karlovy univerzity a navštěvoval hodiny kompozice u Aloise Háby, který Kleina nasměroval k tehdejší evropské avantgardě. Studií musel skladatel zanechat po uzavření německých vysokých škol v důsledku okupace. Jako osoba židovského původu byl v prosinci 1941 internován v koncentračním táboře v Terezíně, kde vznikla většina Kleinova skromného skladatelského odkazu. Do něj se řadí rovněž mužský sbor První hřích na slova moravské lidové poezie dokončený v prosinci 1942. Svou sazbou skladba evokuje sborové madrigaly Bohuslava Martinů, oproti nim je však harmonicky značně uvolněnější.

Dalším skladatelem pocházejícím podobně jako Erich Wolfgang Korngold z židovsko-německé brněnské komunity byl Viktor Merz (1891, Brno – po roce 1966, Burton upon Trent, Velká Británie). Jeho otec, původem z Haliče, by významným brněnským podnikatelem, chemikem, zakladatelem firmy na extrakci tuků a olejů z odpadků rostlinného původu. Povolání chemika zdědil také syn Viktor. Absolvoval německou techniku v Brně a ve Vídni a roku 1918 vstoupil jako společník do otcovy firmy, kterou vedl až do roku 1939, kdy byla zabrána nacisty. Po útěku z Československa se Viktor Merz usídlil s celou rodinou v Burton upon Trent ve Velké Británii, kde s pomocí přátel navázal na svoje dřívější podnikání. Hudba představovala pro Viktora Merze vedlejší, příležitostnou činnost, přesto se dokázal vypracovat ve významnou postavu hudebního života německého Brna. Studoval nejprve na škole Brněnského hudebního spolku (Brünner Musikverein) u klavíristy, dirigenta a skladatele Karla Frotzlera. V letech 1910–14 byl na vídeňské Hudební akademii v kompozici žákem Roberta Fuchse a Franze Schrekera. Většina Merzových skladeb vznikla v desátých a dvacátých letech 20. století. Jeho skladby byly nezřídka provozovány na koncertech spolků Brünner Musikverein a Brünner Philharmoniker. Viktor Merz je autorem děl kantátových, orchestrálních, komorních, největší část jeho díla však představuje tvorba písňová a sborová, v nichž převažuje lyrika naplněná výrazem navazujícím na pozdní romantismus straussovsko-mahlerovského ražení. Cyklus Šesti básní ze „Šibeničních písní“ Christiana Morgensterna, op. 18 pro zpěv a klavír pochází patrně z první poloviny 30. let 20. století. Jednotlivé písně, odívající do hudby Morgensternovy básnické hříčky, byly věnovány Merzovým přátelům z uměleckého světa: č. 2 vídeňskému lékaři, skladateli (mj. žáku Alexandra Zemlinského) a hudebnímu spisovateli Rudolfu Stefanu Hofmannovi, č. 4 německému olomouckému skladateli Egonu Kornauthovi a č. 3 brněnské německé básnířce a spisovatelce Gretě Bauer-Schwind (1904 – 1944). Na text posledně jmenované zkomponoval Viktor Merz v listopadu 1936 šestihlasý smíšený sbor Gott hat viele Namen (Bůh má mnoho jmen).

Levicově smýšlející německo-rakouský hudební skladatel Hanns Eisler (1898, Lipsko – 1962, Berlín) je znám zejména díky své spolupráci s Bertoltem Brechtem. Jeho otec byl Žid a matka luteránka. Celá rodina se roku 1901 přesunula z Lipska do Vídně, kde Hanns prožil své mládí a začal se zajímat o hudbu. Po skončení 1. světové války, kterou prožil na frontě, se odhodlal ke studiu skladby u Arnolda Schönberga (1919–1923). Byl vůbec prvním z jeho žáků, který začal komponovat pomocí Schönbergem vynalezené tzv. dodekafonní techniky. Roku 1925 přesídlil Hanns Eisler do Berlína, kde se zapojil do aktivit Komunistické strany Německa a začal vyučovat na Marxistické dělnické škole. Jeho hudba inklinovala k politickým tématům, vstřebávala prvky jazzu a kabaretu. V této době se rovněž spřátelil s Bertoltem Brechtem, s nímž umělecky spolupracoval až do jeho smrti roku 1956.

Krátká sborová kompozice Vorspruch (Úvodní slovo) je součástí sborového cyklu 4 kusů, op. 13 na vlastní text z let 1928 a 1929. Poprvé tento cyklus provedl berlínský Schubert-Chor pod vedením jiného Schönbergova žáka Karla Rankla. Skladba karikuje tradiční žánrové skladby sborového repertoáru 19. století, ony „otřepané kusy“ buržoazní společnosti, aby v závěru mohl být vysloven apel k povstání proletářů, podpořený citací Internacionály. Angažovaným dílem určeným dělnickým sborům a dělnickému publiku je rovněž Litanei vom Hauch (Litanie o vání), op. 21/2 na verše Bertolta Brechta. Text zcizuje pasáž jedné z nejznámějších německých básní Poutníkova noční píseň J. W. Goetha. Ta se ve skladbě neustále navrací jako jakýsi refrén a trefný komentář Brechtově vlastní syrově kruté sociální poezii.
(text: Ondřej Pivoda)

 

Ke stažení:

Ensemble Frizzante - "Vzdálení i blízcí". Avantgardní židovská hudba